Středa 9. 7. 2008

Včera jsem si nastavil budík na mobilu na 1:20. V tuto dobu mě také vzbudil, za deset minut jsme byli všichni oblečení a připravení v autě. Odjeli jsme do Prahy na Ruzyňské letiště (pokud vám to nedošlo dříve, tak teď už snad ano, že poletíme letadlem), kde jsme zaparkovali auto na placeném parkovišti. Sice asi kilometr od letiště, ale je to o pár stovek korun levnější, než kdybychom parkovali přímo před letištěm.

Magický Himaláj
Letiště Praha

V letištní hale je aktuálně vystavena expozice Magický Himaláj, kterou pořádá CK Livingstone ve spolupráci s Pražským letištěm. Autorem celé výstavy je cestovatel, horolezec a fotograf Rudolf Švaříček. Výstava se věnuje nejvyššímu pohoří světa, všem jeho zajímavostem a každodennímu životu zdejších obyvatel. Výstava je rozmístěna po celém letišti, já viděl jen její část.

Po odbavení zavazadel se vydáváme k pasové kontrole, kde musíme vyložit na pás všechny kovové věci, opasky, notebooky a příruční zavazadlo. Tyto všechny věci musí projít rentgenem, kvůli bezpečnosti. Po odložení těchto věcí procházíme detektorem, jestli nám nezůstalo něco kovového (např. pistole, kulomety, nebo granáty). :-) Nožíky, nůžky a jiné zraňující věci u sebe mít nesmíte (musíte je mít ve velkých zavazadlech, co budou v zavazadlovém prostoru), jinak budou bez náhrady na škodu zabaveny. Taktéž žádné pití s sebou mít nesmíte, to dostanete až na palubě letadla.

Airbus 737
Letiště Praha

Odlet našeho letadla je v 5:00 místního času, na našem palubním lístku je napsáno, že se bude odlétat z Gate C11. Ovšem nyní se vyskytl první problém. Na světelné tabuli obsahující všechny blízké odlety je napsáno něco jiného. Letadlo s naším číslem (tedy nejspíš naše letadlo) by mělo podle tabule odlétat v 6:15 z Gate D4. Chvíli jsme poseděli na lavičkách před Gate C11, po chvíli přišla letuška, do reproduktorů ohlásila, že na tabuli je chyba, platí údaje, které máme na palubním lístku.

Po zdvižení závory se všichni nahrnuli do chodby vedoucí až do letadla. V letadle jsme se usadili na svá místa a zapnuli bezpečnostní pásy. Letušky nám sdělily základní bezpečnostní pokyny a informace o únikových východech, pilot nastartoval motor a letadlo se pomalu rozjelo kupředu. Tímto tempem jsme dojeli na startovní dráhu, teprve teď pilot přišlápl na pedál (ovšem pokud jsou v letadle vůbec pedály). Rozjeli jsme se rychlostí 400km/h a po chvíli jsme vzlétli.

Ranní snídaně
V letadle

Po vylétnutí do patřičné výšky (několik tisíc metrů) nám letušky přináší snídani. Jako hlavní jídlo je omeleta vyplněná nějakou směsí s kousky masa, potom jako desert nějaká cukrovaná buchta. Obojí bylo moc dobré. Potom ještě přinesli pití, které jsme si vybrali, já si vybral Sprite. Letěli jsme 2 hodiny, zdá se to celkem dlouhá doba, ale uteklo to jako voda. Ještě jsem si chvíli poslouchal MP3ku, vyfotil pár snímků z krajiny pod námi a už jsme začali připravovat na přistání. Přistáli jsme na letišti v Heraklionu, není to tak pěkné letiště jako v Praze, po vystoupení z letadla nastupujeme do autobusu, který nás převeze přes přistávací plochu až k terminálu letiště, kde si po delším čekání vysvedáváme naše zavazadla. Jsou všechna.

Pobřeží Kréty
Před Heraklionem

Nyní stojíme (všichni z letadla + ještě jiní češi z jiných letadel) frontu na roztřídění do autobusů. Tuto práci má na starost CK Fischer, a na celou frontu má zřízenou jedinnou přepážku! Alespoň máme dost času na seřízení hodinek a mobilů, není tu totiž středoevropský čas, ale je tady o hodinu více, než v Česku. Když jsme se konečně dostali na řadu, dostali jsme obálku s dalšími informacemi o hotelu a pozvánkou na Informační koktejl, a šoupli nás do jednoho z deseti autobusů. Přes celý Heraklion a ještě kousek za ním je dlouhá kolona, takže další zdržení. Ještě že má autobus klimatizaci. Před hotelem Alexander House několik Čechů vystoupilo z autobusu, ten pokračoval s ostatními cestujícími do dalšího hotelu.

Alexander House
Agia Pelagia

Na recepci jsme vyplnili formulář, poté jsme obdrželi klíč od našeho pokoje a nějaký pán nám pomohl s odnosem zavazadel. Náš pokoj se nachází téměř v suterénu, před pokojem máme terasu se stolkem a židlemi. V hotelovém areálu je taktéž venkovní bazén, restaurace (tady se konají snídaně a večeře), Snack bar (zde se podává oběd a svačiny, ale taktéž je tu po celý den automat na nejrůznější nápoje a mrazák se zmrzlinou), ping-pongový stůl (míček a pálky jsou k dispozici na recepci), počítačová místnost (za větší poplatek). Toto jsou nejzákladnější věci, které jsme nejčastěji využívali, areál obsahuje ještě fitness centrum, kulečník, šipky, a další věci, ale o těch už se rozepisovat nebudu.

Ještě před obědem se jdeme podívat k moři. K pláži je to od hotelu asi 150 metrů daleko. Pláž je písečná, ovšem v moři je písku jen pár metrů od břehu, potom jsou tam už jen kameny. Je odtud vidět na širé moře, ale jsme tu spíše jako v zálivu. Naše stravování tady začíná obědem, který se podává ve Snack Baru. Všechna jídla jsou tu formou švédských stolů, takže si můžete vzít, na co máte zrovna chuť.

Po poledním klidu se vydáváme opět k moři. Já si s sebou beru člun, je trochu starší, pomalu se vyfukuje, ale pár hodin nafouknutý vydrží. Nasedám na něj a vyplouvám k blízkému břehu. Moc lidí tam není, jen jeden člověk tam leží na ručníku. Vytáhl jsem člun na břeh a šel se kousek projít. Jenže trochu zafoukal vítr a člun se dostal do moře. Ze strachu, aby mi člun náhodou neodplul, jsem se tedy vrátil a vydal se k němu. Po chvíli jsem ho chytil, takže se opět vracím zpátky k naší pláži.

Člun jsem vynesl na břeh k našim ostatním věcem, ale při chůzi jsem pocítil bodavou bolest na levém chodidle. Kouknu se na moje chodidlo, a co nevidím... Mám tam zapíchnuté čtyři černé bodliny. Takže jsem šlápl na mořského ježka díky tomu, že lezu tam, kam nemám. :-) Vracíme se tedy zpět do hotelu, naučil jsem se chodit tak, abych to necítil, ale stejně bych to nechtěl mít v noze delší dobu. Mamka si bere pinzetu a jehlu, a postupně mi bodliny vytáhla. Není to nic příjemného, ale dá se to vydržet.

Ke svačině, která se opět podává ve Snack Baru, je bábovka a sušenky. Ještě jsme šli na chvíli k moři a pak na večeři. Ta se pro změnu podává v restauraci, která je na velmi vysoké úrovni. Zeptali se nás, co chceme k pití, jídlo je opět formou švédských stolů. Spát jdu poměrně brzy, už ve 20 hodin. Je to tady všechno namáhající a unavující. A ještě to horko k tomu...

Čtvrtek 10. 7. 2008

Vstáváme v 9 hodin a jdeme na snídani do restaurace, kde jsme byli i na večeři. Taky jsme se koupali v moři, a já skákal do bazénu. Tento bazén mě totiž potěšil tím, že zde chybí cedule "zákaz skákání". Jenže jsem na hlavě zapoměl kšiltovku, a když jsem se vynořil, tak už jsem ji nenašel. Jenom jsem zahlédl něco modrého 3 metry pode mnou na dně bazénu, a do takové hloubky se potopit nedokážu.

Když jsem šel z oběda, moje kšiltovka ležela zmáchaná na kraji bazénu, nějaký odvážlivec ji vylovil. Nyní se všichni Češi, kteří letěli s Fischerem vydávají do klimatizované místnosti, kde nás Renáta seznámila s informacemi ohledně našeho pobytu na Krétě. Dala nám také nějaké tipy na výlety a nabídla nám zprostředkování zapůjčení auta v autopůjčovně Autocandia, což je společnost půjčující auta v celém Řecku, a Fischer s ní má prý dobré zkušenosti.

Odpoledne jsme si vzali oba čluny, které máme, a s taťkou jsme se vydali na výlet. Jeli jsme blízko pobřeží, i kolem útesů. Pádlovali jsme pouze rukama, protože pádla jsme s sebou letadlem brát nechtěli. Po projížďce nás bolely ruce a nohy, kvůli malé velikosti člunů, ale to zpravil brzký spánek.

Pátek 11. 7. 2008

U oběda jsme spozorovali jednu zajímavou věc. Hotel Alexander House nejspíš nemá dost peněz na nákup větších talířů. Abyste si mohli dát pořádný oběd, musíte si pro jídlo dojít několikrát, všechno se na tyhle malé talíře prostě nevejde. Zajímavé ale je, že ačkoliv ségra toho zrovna moc na talíři neměla, tak za půl hodiny se jí podařilo čistý bílý ubrus vyzdobit šťávou z ananasu, melounu a omáčkou od těstovin.

U Renáty jsme si objednali zapůjčení auta Fiat Panda. Mělo by to být na neděli a na pondělí. Na 1 den to stojí 65€, s každým dalším dnem je cena zapůjčení "výhodnější". U moře jsme si zapůjčili za 12€ šlapací člun a vyjeli si na projížďku po zálivu. Párkrát jsme skočili přes palubu si zaplavat, byli jsme tu blíže otevřenému moři, takže občas byly vlny velmi velké. Dnes jsme také poprvé zapli notebook, stáhli jsme fotky z foťáku a po včeři si zahráli FlatOut2.

Sobota 12. 7. 2008

Malý potápěč
Agia Pelagia

Včera když jsme byli na šlapadle, objevili jsme malou písečnou plážičku mezi útesy, na které vůbec nikdo není. Já se ségrou jsme si nasedli do člunů, a rodiče, protože jsou dobří plavci, plavali za námi (občas i před námi). Místo je to opravdu pěkné, a na pláži jsme byli opravdu po celou dobu sami. Vydrželi bychom tu klidně celý den, ovšem bez obědu nikoliv.

Navštívili jsme zdejší supermarket a koupili si tu čokoládovou zmrzlinu. Ale zdejším zvykem (tento zvyk je rozšířen snad po celé Krétě) je, že chladící boxy jsou umístěny před obchodem, na pražícím slunci. Dokážete si myslím představit stav zakoupené čokoládové zmrzliny. :-)

Neděle 13. 7. 2008

Zbylo jen pár šutrů
Festos

Na snídani jsme požádali o Lunch basket a servírka nám donesla veliký igelitový pytel plný nejrůznějšího jídla. Přesně v 9 hodin přišla na recepci paní z Autocandia a přinesla nám klíčky od zapůjčeného auta. Také s námi sepsala smlouvu a řekla nám základní instrukce. Benzínu je čtvrtina nádrže, vrátit musíme přesně tolik, což je blbost. Nikdy nevíme, kolik projedeme benzínu, když zatím ani nevíme, kam pojedeme.

Fiat Panda je pěkné malé autíčko, tento je s bledě modrou karoserií, interiér je rovněž laděn do světle modré barvy. Dnes již standardem je zabudovaná klimatizace a rádio s CD přehrávačem (ten je nám celkem na nic, hudební CDčka s sebou totiž nemáme).

Olivové háje
Festos

A rádio taky nefunguje všude, stanicí je tu minimum a dosah signálu je jen ve městech a letoviscích. Všimnul jsem si, že právě Fiat Panda je tu nejpoužívanějším autem, potkáte ho tařka "na každém rohu". První památkou, na kterou jsme narazili, je Festos (Faistos, Phaistos, Phestos). Je to Minojský palác postavený kolem roku 4000 p.n.l. Děti do 18 let mají vstup zdarma, stejně tak Evropští studenti vlastnící ISIC kartu. Takže vstup 6€ platila jen mamka. Tento palác není zrovna nejzachovalejší, zbyly už jenom základy a pár "šutrů".

Římské pohřebiště
Matala

Naší další zastávkou je městečko Matala. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti pár metrů od pláže Matala. Už při prvním pohledu je snad nemožné přehlédnout vysoká skaliska s dírami vedoucími dovnitř skály. Dříve to sloužilo jako Římské pohřebiště, dnes už uvnitř kromě zvědavých turistů (samozřejmě živých) nikdo není.

Když jsme přijeli na pláž v Kalamaki, do rukou a do nohou nás začaly štípat zrníčka písku. Pravě tady je něco jako písečná bouře. Na pláži je plno slunečníků a lehátek patřících různým restauracím stojícím v řadě vedle sebe na břehu. Ovšem lehátka jsou všechna, kromě několika (těch několik nepřesahuje deset), prázná. V moři se vůbec nedá plavat, vlny vás stáhnou pod vodu a než se stačíte nadechnout, jste tam zase. Nevím jestli je tu takové počasí pořád, možná takové je jen dneska.

Po požáru
blízko Agia Galini

V Agia Galini jsme se nasvačili a prošli po molu. Na koupání to tady není, je to spíše přístav, kotví tu plno lodí a každou chvíli nějaké připlouvají. Agios Georgios je spíše vesnice, ale má nádhernou pláž. Čistá voda, lidi skoro žádné, až později jich pár přišlo. Popošli jsme trochu doprava, kde nebyl vůbec nikdo, takže jsme měli pláž pro sebe. Sice jsou tu kameny, ale nevadí. Na potápění je to tu dobré, jsou tu zelené ryby. Ale ne tak krásné, jako byly před pár lety v Chorvatsku.

Ve Spili jsme si jen skočili koupit do supermarketu pití, jinak jsme tu ani nezdržovali. Ale zdržela nás jedna rodina, která zaparkovala s autem uprostřed silnice a začali si otevírat flašku s pitím. Teprve když si jí otevřeli a napili se, jeli jsme dál. Už se nestalo nic zajímavého, jenom jednou si nějaký sportovec naplánoval běžeckou trasu šikmo přes dálnici.

Pondělí 14. 7. 2008

Palác v Knóssu
Knóssos

Ještě pořád máme půjčeného Fiata, na snídani jsme šli po sedmé, abychom mohli vyjet co nejdříve. Náš cíl, který jsme si už předem určili, je Knóssos, nejznámější a nejzachovalejší Mínojský palác. Zachovaly se některé obvodové zdi, sloupy, vodovody a dokonce i několik místností se stropem. Vstupné máme opět skoro všichni zadarmo.

Ale je hrozné horko, takže jedeme k moři. Narazili jsme na Kato Gouves, kde se nám tolik zalíbilo, že dál už jsme nejeli. Je to písečná pláž pár kilometrů od letiště, takže vám nad hlavou přistávají letadla. Lidí je tu minimum a pláž je veliká, takže má na ní každý své místo. Ale přecenil jsem sluníčko a do hotelu jsem se vrátil parádně spálený.

Úterý 15. 7. 2008

V detailu
Alexander House

Předchozí dva dny byly dost akční, takže dneska bude den odpočinkový. V poledne jsme nemohli propásnout seriál Scooby-Doo, takže jsme přišli později na oběd a kvůli nízkému počtu židlí jsme si nesedli. I přes zákaz vynášení jídla jsme si tedy přinesli jídlo na terasu před bytem. Vůbec jsme nešli k moři, jenom se koupali v bazénu. Večer jsme se prošli blízkou ulicí a koupili si pár suvenýrů. A ještě něco. Poprvé jsme si půjčili na recepci ping-pongové pálky a hahráli si stolní tenis. Ovšem hrát ve tmě se nám moc nedařilo a na to, jak rozsvítit světla jsme nepřišli.

Středa 16. 7. 2008

Skutečná mapa
Nad Evropou

A je to tady, odjíždíme! Ale ještě ne, až odpoledne. :-) Ještě jdeme asi na hodinku naposledy k moři, klíče odevzdáváme už v poledne. Na Scooby-Doo se tedy musíme dívat v televizi, která je umístěna na recepci. Ale co mě potěšilo, že svačinu udělali o hodinu dřív, takže jsme ji ještě stihli. Připravují totiž okolí bazénu na Řecký večer, který tu probíhá jednou za 14 dní. To jsme si ale vybrali termín... :-( Kvůli svačině jsme ale málem nestihli autobus, který mezitím přijel před hotel. Naštěstí na nás ale počkal, takže po odbavení zavazadel a projití pasovou kontrolou už čekáme na letadlo. Hanka chce něco k pití, takže dostala Ice Tea za 3€. Teď jdeme do obchodu Buy Freely, kde se k prodávanému zboží nepřipočítává DPH. Tentýž Ice Tea tu stojí 75 centů.

Tentokrát letíme letadlem novějšího výrobního typu. Hlavní změnou je digitální obrazovka umístěna nad každým druhým sedadlem, na které je zobrazena mapka s miniaturou letadla, která se řídí podle údajů z GPS a ukazuje, kde právě jsme. Mezitím se vypisují různé údaje, jako "venkovní teplota", "nadmořská výška" a "rychlost letu". Letěli jsme rychlostí jenom 750km/h, protože zepředu foukal silný vítr.

I tak jsme ale doletěli do Prahy za 2 hodiny. Je tu 25°C, a viditelnost na 10km. Teprve teď jsem poznal, jak je Pražské letiště "hezčí" než Heraklionské. Je tu klid, všude čisto. To se o tom v Heraklionu říci nedá. Po nasednutí do našeho pohodlného auta najíždíme na dálnici D1 a řítíme se přímo domů.