Abych předem poznal celou cestu tam, vyrazili jsme si o víkendu před výletem s taťkou na kole a jako náš cíl jsme si stanovili právě Stvořidla. Cesta byla vskutku dobrodružná, jeli jsme větší část po silnici, ale když jsme sjížděli druhou polovinu cesty, uvítali jsme, že máme terénní kola. To už je ale na jiné povídaní, protože v tomhle článku mám za úkol seznámit vás s mými zažitky z letošního školního výletu.

Úterý 24. 6. 2008

Ráno jsme si místo aktovek do školy přinesli batůžky, batohy a bágly. Mně přivezl autobus do školy, ostatně jako každý den, v 7:15. Tak jsem šel s Tazíkem hrát na školní PCčka Warcraft III, jelikož správce sítě na pár posledních týdnů v tomto školním roce vyhlásil herní volno. Po 45minutovém paření jsme se skoro všichni shromáždili před školní budovou. Dva žáci se z mně neznámých důvodů výletu nezúčastnili. Batohy a bágly jsme naložili do auta jednoho externího spolupracovníka naší školy, batůžky jsme si nechali na zádech, protože jsme v nich měli věci jako např. foťák, pití na cestu, svačinu, no a hlavně... sušenky!

Celá naše třída
Proseč

Po půlhodině nicnedělání pro nás přijel autobus, ktery nas dopravil do Proseče, odkud jsme začali naši pěší tůru. Přešli jsme louku plnou posečeného sena a silážované slámy. Jeden válec jsme zkoušeli roztlačit, sice byl roztlačen, ale hned se zase zastavil, jelikož neměl správnou setrvačnost. Takový válec slámy musí vážit alespoň 50kg. Kupodivu se vůbec neprojevila moje senná rýma, ale to je jedině dobře. Hned jak to bylo možné, zašli jsme do lesa, kde jsme se napojili na trasu, po které jsem jel s taťkou na kole. Od téhle chvíle se stávám vedoucím výpravy, protože naši učitelé se drželi někde vzadu, a nám se nechtělo na ně pořád čekat. Dalším zajímavým bodem, který nám stojí v cestě, je Vrchol Melechova. Je vysoký 715 metrů a je jedním z nejvyšších bodů Vysočiny.

Odpočinek
Vrchol Melechova

Poseděli jsme si, vyfotili jsme se, nasvačili jsme se a pokračujeme dál lesní cestou. Jdeme až na starý vrchol Melechova, který již není vrcholem, jelikož byl podle nových geologických měření určen nový vrchol, na kterém jsme před chvílí byli. Dále procházíme kolem Melechovské studánky. Ve studánce je chladná pitná voda, studánka nemá stálý přítok nové vody, ale je zapuštěná do země. Teď už jdeme pořád z kopce, dokud jsme nedošli na Stvořidla.

Tábořistě je rozděleno na dvě časti. První, přes kterou jsme přišli, je více osídlená, je tu postavený hotel, restaurace a menší obchůdek. Také se tu nachází nějaké chatky a karavany. My ale přecházíme do druhé části, kde zatím nikdo nestanuje. Na louce je postaven stánek s rychlým občerstvením. Chvíli čekáme až přijede auto s našimi zavazadly. Když jsme si rozeberali zavazadla, začínáme se stavbou stanů. Naše čtyřčlenná skupinka bude bydlet ve stanu pro 4 osoby. Náš stan je největší ze všech, takový velký modrý, jeho stavba nám dala také trochu zabrat, nakonec se to ale podařilo, a jako všichni ostatní, i my máme svůj stan postaven.

Bylo nám řečeno, že si máme vzít sandály nebo pantofle do vody, půjdeme se brodit. Náš ředitel totiž už asi před rokem zakázal koupání na školních akcích a výletech. Toto pravidlo platí nejen pro naši třídu, ale pro celý gympl. Jedinné, co ještě nezakázal, je brodění, tak se tedy jdeme brodit. Asi víte, jak to na Stvořidlech vypadá: široká, mělká řeka, ve které jsou v náhodném rozpoložení rozmístěny různě veliké kameny. Někteří, jako já, se ze začátku namočit nechtěli, proto začali skákat z jednoho kamene na druhý. Ze začátku to docela i šlo, jenže po chvíli vzdalování se kameny začaly zmenšovat a i síla proudu zesilovala, takže bylo obtížné, ba i nemožné pokračovat takto. Při našlápnutí na jeden už nevím jaký kámen mi noha podklouzla a já byl po kolena ve vodě. Kameny jsem teď už moc nevyhledával a vracel se za ostatními, kteří postupovali tímto způsobem již od začátku. Někteří začali po sobě cákat, takže teď jsme měli mokré všechno, kraťasy i trička. Do té doby už se stala dvě zranění, a náš třidní učitel na nás volá, ať už jdeme na břeh.

Po chvíli osobního volna určeného k převlečení do suchého oblečení jsme se všichni měli rozdělit na tři části. První část půjde do lesa sbírat dřevo na oheň, druhá část bude připravovat ohniště a uklízet jeho okolí. Třetí část, do ktere jsem se zapojil i já, se vydává do Sluneční zátoky, ve které se odehrává kniha "Hoši od Bobří řeky" od J. Foglara.

Cesta do zátoky byla v pohode, po značené lesní cestě. Sluneční zátoka je louka, která je ze všech stran obklopená lesem a kolem ní protéka řeka, takže je to jakýsi poloostrov. U vstupu na louku je postaven památník J. Foglara, všude kolem je neporušená příroda a zpěv ptáčků. Cesta zpátky ale bylo to, na co jen tak nezapomeneme. Když jsme hlasovali, zda chceme jít zpátky stejnou cestou lesem, nebo neznačenou trasou po pobřeží řeky, pro vracení se stejnou cestou hlasovalo celkem 0 lidí. Takže bylo myslím velmi rychle rozhodnuto. Počateční část cesty byla vyšlapaná, procházeli jsme kolem vrb, které rostly u řeky, kolem rákosů, které vyrůstaly z vody a cesta pořad mírně měnila výšku terénu. Zajímavější to ale začalo být od druhé poloviny cesty, cesta už nebyla vyšlapaná, lépe řečeno, cesta už nebyla vůbec žádná. Museli jsme se prodírat půlmetrovou trávou, občas přišly na řadu i kopřivy.

Opékání špekáčků
Stvořidla

Když jsme se vrátili do tábořiště, nedělo se tam vůbec nic. U ohniště bylo pár větví, v ohništi popel a kolem ohniště nepořádek. Takže jsme se toho chopili my. Upravili jsme ohnište, naskládali dříví dovnitř, já jsem přinesl sirky a oheň jsme zapálili. Ti, kteří měli něco na opékání, si to opekli. Já jsem nic s sebou neměl, ale někteří spolužáci byli tak hodní, že mi darovali už opečené uzeniny, takže jsem bez večeře naštěstí nezůstal. :-) Po večeři jsme měli opět delší osobní volno, kdy jsme někteří hráli hry, které jsme si sami zorganizovali. Pan profesor si opekl na dohořívajícím ohni také špekáček, a také bez večeře nezůstal.

Začíná se stmívat, a to je čas na noční hru. Jdeme přes most do blízkého lesa, kde pan profesor rozmístil po větvích papírky, které vyznačovaly trasu, po které jsme měli dojít za pomoci baterek až do cíle. Bylo to víc než jednoduché, za chvíli jsme byli v cíli a mohli jsme jít do tábora, mohli jsme jít spát. Dobrou noc.

Středa 25. 6. 2008

Ráno jsme se vzbudili poměrně brzo a hned jsme si začali uklízet ve stanu, protože ještě před polednem odcházíme z tábora. Posnídali jsme z vlastních zásob, a protože já jsem včera zrovna moc nejedl, dnes jsem snědl asi 3 rohlíky namazané paštikou Májka. Úklid jsme také zvládli celkem rychle, akorát ostatní byli tak nedočkaví, že než jsem stačil vylézt ze stanu, vytahali všechny kolíky od stanu ze země. :-) Když jsem se nějak vysoukal i s mými zavazadly zpod plachty, pomohl jsem se složením stanu do přijatelné velikosti a nacpali jsme ho do malé tašky, což by se zdálo zpočátku skoro nemožné. Zavazadla jsme naskládali do auta a my jsme se vydali do Smrčné.

Čekání na autobus
Ledeč nad Sázavou

Kromě několika zastávek k napití se zakoupené Coca-Coly jsme se nikde nezastavovali. Došli jsme až na vlakovou zastávku Smrčná, odkud jsme odjeli vlakem do Ledče nad Sázavou. V Ledči jsme došli na autobusové nádraží, a autobusem jeli až před naši školu, kde na nás už čekala zavazadla. Moje cesta tím ješte nezkončila, nasedám na autobus, který jede až do naší vesničky, jejíž jméno dnes nezveřejním. :-)

Tímto výlet končí, letos se obešel bez větších problémů a naše třída se zase o trochu sblížila. Sice byl opět pojat ve volnějším stylu "dělej si co chceš", ale to vůbec nevadí. A teď už nemůžeme dělat nic jiného, než se těšit na příští školní výlet.